TO JSME MYNASCHVÁLNÍČCIKronika Pionýrů jednoho táborského oddílu |
|
Jak? Vlastně z ničeho nic. Ještě za starých časů, kdy být "Pionýrem" byla povinnost a ne čest, přišel do naší třídy člověk, který se od jiných vedoucích té doby jaksi lišil. Byl to (a stále ještě je) jeden z těch ne příliš mnoha lidí, kteří svoji práci v dětském oddíle berou jako koníčka. Přišel v době, kdy činnost v bývalém oddíle (tehdy pod názvem Sportovci) ustrnula zhruba na pěti stupních Celsia. A přes všechny počáteční nesnáze dokázal téměř nemožné. Hlavně jeho zásluhou jsme nedávno oslavili desítku. Jmenoval se Pytlák.
To bylo v září roku devatenáctistého osmdesátého osmého. Nepřišel sám. Přivedl s sebou i dvě instruktorky, Štěpku a Alici. A také přinesl spoustu nových her, o které mu nikdy nebyla nouze. Na schůzky začali v té době chodit opravdu spoustu dětí, pionýři nepionýři, prostě jsme tam chodili rádi. Seznam jmen bude dlouhý, ale určitě stojí za zmínění: Eva, Kuba, Pavel, Olina, Danda, Ríša, Radka, Renata, Kopřivy Kačena, Šárka a Helena, Jitka, Davča, Beňo, Petr (alias Kuklouš), Tomáš, Danda, Vláďa, Míša a moje maličkost (Houdík). Spoustu z nás teď provází podobný osud vedoucích dětských oddílů, ať už pouze na letních táborech nebo) i po celý rok.
Hned začátkem října přišel někdo s nápadem, abychom se pojmenovali Naschválníčci. Kdo to byl, už asi dnes nezjistíme. Ale nutno autorovi přiznat, že byl výstižný. I mezi těmi nejobyčejnějšími hrami jsme si dovedli udělat tolik naschválů, že by měla co dělat i naše televizní večerníčkovská obdoba. A co že jsme to prováděli? To nelze slovy popsat, to se musí zažít. Kdo nás zná, ten ví, kdo nás nezná, ten může jen tušit (nicméně pozor na cestu!!).
Ještě v roce 1988 jsme se stihli zúčastnit dvou zajímavých akcí. V druhé polovině listopadu se na škole uspořádal šachový turnaj. Náš oddíl zastupovalo osm "borců". Jak se ukázalo, ne všichni se narodili se šachovnicí v kolébce. Ale na medaili jsme si přece jen sáhli díky stříbrnému Pavlovi. K další akci krátký úryvek z kroniky:
Třetí (rozuměj prosincová) schůzka byla poslední v roce, takže se muselo dít něco neobvyklého: karneval. Krásně jsme se při něm pobavili. O výsledcích však psát nechci, mohou být jednou tajemstvím.
Naše tehdejší činnost sice nebyla svázána nějakou celoroční hrou, ale přesto jsme na schůzky chodili rádi. Často jsme pobývali v lese za řekou, na blízké louce, hráli fotbal (kupodivu i děvčata), vybíjenou, na skovku, šipkovanou...
I my jsme občas změnili rytmus našich schůzek - třeba návštěvou kina. Tehdy jsme vyrazili na úplnou novinku, dnes notoricky známý film Jak básníkovi chutná život. Jindy zase, věrni své sportovní tradici, jsme navštívili táborský bazén. Bývalo nás na podobných akcích méně než obvykle - spousta z nás nebyla z Tábora a musela dojíždět - ale přesto se nám tyhle věci líbily.
Tradicí našeho oddílu se brzy stalo soutěžení. A tak, když byl vyhlášen branný závod (tehdy ještě pod ideologickým názvem "Partyzánský samopal," ale co si budeme povídat, podobné soutěže se konají i dnes), samozřejmě jsme nemohli chybět. A hned tři hlídky. Pavel, Tomáš, Peťa, Vláďa a Vašek jakožto host dokonce dokázali soutěž vyhrát. I když se v dalších kolech už tolik nedařilo, byla to první předzvěst našich pozdějších úspěchů.
Náš první celovíkendový výlet. Nádherné zakončení školního roku. Výletu se samozřejmě mohli účastnit (a také účastnili) naši spolužáci, přestože nebyli členy oddílu. Hned při příjezdu, nebo spíše příchodu (Myslkovice jsou přece jen nějaký ten kilometr od nádraží), jsme si prožili dnes už úsměvnou historku. Jakýsi postarší pán sušil na louce, kde jsme si měli postavit stany, seno. Proto nás vykázal do míst, kde tráva nebyla dosud posečená. Ráno však, sotva jsme se vzbudili, tentýž pán, zřejmě trpící pokročilou sklerózou, nás vyháněl právě odtud, kam nás den předtím sám poslal. Pytlák se však s ním již odmítal bavit, maje v ruce povolení od obce, takže jsme se k naší velké radosti již nestěhovali. Přes den jsme hráli několik her, z nichž mi utkvěla v paměti hra s názvem "Tajné místo," která byla spojena s hledáním pokladu. Pro ty, co ji neznají (doufám, že vás není mnoho), uvádím pravidla:
Hru hrají dvě družstva, které si mezi sebou vyberou "vyslance," o kterých se domnívají, že mají dobrý smysl pro orientaci. První vyslanec si zaváže oči. Úkolem druhého družstva je dovést vyslance protivníků na "tajné místo." Samozřejmě nejdou přímo, ale s různými oklikami, přechody stružek, zpátečkami, kroužením kolem paseky, zkrátka dle vlastní fantazie a zlomyslnosti. Po určitém časovém limitu (zpravidla stačí půl až tři čtvrti hodiny) si družstvo vybere místo, kde vyslancovi sundá šátek. Ten má několik minut na to, aby si dokonale prohlédl své okolí. V okruhu sedmi metrů totiž umístí první družstvo "poklad" (pytlík plný sladkostí), ke kterému má vyslanec dovést svoje družstvo, čekající zatím v táboře. Je proto důležité všímat si sebenepatrnějších detailů, které mohou být při hledání tajného místa velmi nápomocny. Po uplynutí limitu první družstvo zaváže opět vyslancovi oči šátkem a vrací se do tábora (opět nemusí přímo, ani po stejné cestě). Vyhrává to družstvo, které poklad najde dříve, ale na sladkostech si stejně pochutnají všichni...
Skončil rok, nastalo léto, pionýrský tábor ve Vřescích. Až tam mě však bohužel mé nohy nedonesly, věřte však, že jedna nenapsaná kapitola o letních příhodách mrzí i mě.
A je tu znovu škola! Možná se pousmějete nad tímto výkřikem, ale my všichni jsme se opravdu těšili, až začneme zase chodit na Pionýra. A hned z kraje října jsme si na sebe připravili první slavnost, slavnost svatební. Nemohli samozřejmě chybět novomanželé, Petr s Helenou, jejich "rodiče," příbuzní, svatební hosté. Nemohl chybět oddávající (hádejte kdo), svědkové. A jak se sluší a patří, nemohl chybět ani svatební rej se vším tím pohoštěním, sladkostmi a chlebíčky, zkrátka svatba, jak má být. Snad někdy ještě zažijeme něco podobného.
Už je to tady. V této horečnaté době jsme se ani my neztratili. Ke stávkujícím jsme se samozřejmě jako žáci základní školy připojit nemohli, ale trojbarevné trikolóry jsme na košilích a tričkách také měli. I ve složení oddílu se změna poměrů projevila. Kdo nechtěl dále být členem, měl volnou cestu. Kupodivu však až na řídké výjimky téměř nikdo oddíl neopustil. Naopak několik nadšených členů přibylo: Vašek (již o něm byla zmínka), Martin, Tomáš číslo 2.
Na přelomu listopadu a prosince (přesněji od 1. do 3. prosince) naši vedoucí, ke kterým přibyla druhá hlavní duše Naschválníčků - Kolík (mimo jiné i autor našeho oddílového znaku), uspořádali výlet na Šelmberk, hradní to zříceninu nedaleko Mladé Vožice. O této výpravě kolují historky, pohádky, báje a nevím, co ještě, dodnes. Výlet hned dostal svůj vlastní název i přezdívku. Na Šelemberské opojení alias holomráz (zřejmě již tušíte, jaké tam byly výborné klimatické podmínky) vzpomínají dnes už v dobrém všichni tehdejší účastníci. Pytlák díky jedné z her také nepřišel zkrátka, naopak přišel k další z přezdívek (kyselina), která se však na tak dlouho neujala. No a po večerech nechybělo ani trochu mysticismu, vyvolávání duší lidí dávno zemřelých. Věřte, že domů se nikomu z nás nechtělo, ale škola je škola... Ale na Šelmberku ještě chvíli zůstaneme. Přes všechen mráz se dostal do podvědomí ještě jednou věcí - Pytlákův kámen, hra spojená následně s večerní ruletou, kdy jsme totálně zruinovali bank místního podniku. Věc se měla asi takto:
V okolním lese byly rozmístěny kartičky s různými (vesměs trojmístnými) čísly a různých barev. Od zelených a modrých, které byly položeny na více či méně dobře viditelných místech, přes bílé, kterých bylo jednak poměrně málo a na sněhu se navíc špatně hledaly, až po jednu jedinou modrou kartičku s pětimístným číslem, kterážto dostala pojmenování "Pytlákův kámen." Jako jediná nebyla volně položená na zemi, ale zastrčená ve škvíře pod kamenem. Pytlákův kámen však dlouho neodolal a poměrně záhy jej objevili snad úplně všichni. Tak překvapivě rozhodovaly kartičky bílé, které našlo jenom pár z nás.
Již tradicí se v naší třídě stalo, že poslední pátek v prosinci někdo přinesl malý smrček, všichni pak ozdoby a dárky pro kamarády a už tu byly "vánoce." Ty začaly již od rána zdobením stromečku, ochutnáváním cukroví, které hodné maminky (někdy už i dcery) napekly, samozřejmě nechyběly škodolibé vtípky (jak by také mohly). A pak to přišlo - rozdělování dárků, na každého se dostalo, ti nejoblíbenější dostali dárků dokonce celou hromadu. Celý den uzavřela báječná vánoční diskotéka, písničky jsme si samozřejmě vybírali sami. A pak už domů s pokřikem HURÁ PRÁZDNINY!!!
Na úvod této kapitoly opět krátký úryvek z kroniky:
"Pyramida ze sirek - tak se jmenovala soutěž se zápalkami, které se stavěly na hrdlo lahve. A nevěřili byste, jaké možné i nemožné tvary seskupených sirek vznikaly. Soutěž neměla vítěze ani poraženého, došly totiž zásoby ‚hracího materiálu.‘ Na konci jsme spočítali sirky a vyšlo nám neuvěřitelné číslo - 53."
Souboje mezi dvěma družinami, Štěpáňaty a Alůňaty, nás provázely od Šelemberku po celý rok. Hráli jsme různé soutěže ve třídě i v tělocvičně, vybíjenou, fotbal, oblíbenou hrou se stali velmi záhy pašeráci:
Dvě družiny přibližně stejně početné představují četníky a pašeráky. Pašeráci mají za úkol přepravit několik předmětů přes území chráněné četníky¨, aniž by je tito chytli. Při chycení je povinen pašerák, pokud má nějaký předmět, ho odevzdat. Je vhodné vybrat území členité, s přirozenými překážkami, ale dobře ohraničené (my jsme hru hráli na stráni plné křovin, pod níž tekl malý potůček představující hranici, za níž četníci nesmí).
Vynikajícího úspěchu dosáhla hlídka Naschválníčků (Beňo společně se mnou) v turisticko-branném závodě. Poté, jsme vyhráli skupinové a skončili druzí v okresním kole, jsme se začali chystat na "kraj." Příprava na tento závod zasáhla mírně (v pozitivním slova smyslu) i do náplně našich následujících schůzek. Probírali jsme se mapovými a topografickými značkami, mátli sami sebe v různých šifrách, zamotávali se do provazů při uzlování... A v květnu to konečně přišlo. Krajské kolo TBZ se konalo v Písku, tedy doslova za humny. Bronzová medaile nám však bohužel unikla jen díky špatnému odhadu vzdálenosti, kde jsme nasbírali maximální možný počet trestných minut, a skončili nakonec až šestí. Ale na lepší výsledky dlouho Naschválníčci nedosáhli. Snad další generace...
K závěru roku samozřejmě patří i celovíkendový výlet. Tentokrát to bylo k rybníku Rytíř, nedaleko Hlavatců na Soběslavsku. O zábavu bylo i tentokrát postaráno, i když už bez zábavných pánů jako v Myslkovicích. Zato pro vodu jsme chodili asi kilometr daleko, takže to bylo povyku, když někomu unikla jen kapka (teda vlastně mně)! Při přípravě jedné z her se Kolíkovi povedl nádherný objev zvláštního kamene s kruhovým otvorem uprostřed. A tak neváhal a hned tam naši družinu při pokladovce zavedl. Večer jsme pak věnovali nácviku lambady, tehdy módního tanečního hitu. A tančili všichni! Jenže nic netrvá věčně, takže i my jsme se museli v neděli vrátit zpátky domů.
Co bych se rozepisoval, to už jsme byli bezva parta, i nějakých úspěchů jsme dosáhli, co víc jsme si mohli přát? Tak nastalo září a my jsme se vraceli do školy a těšili na Pionýra v novém kabátě. A přišel. Tu hru vám snad nemusím představovat. Ještě předtím se však vypravíme na skoro tradiční...
Poměrně záhy po zahájení roku přišel náš oblíbený Šelmberk V pátek 21. září autobusem do Mladé Vožice, počkat na Vlastu a hurá nahoru do kopce. Tam už na nás čekala krásná myslivna. I tenhle Šelmberk dostal přezdívku - bonbónový:
Na hracím plánu, který jest položen na stole, je nakresleno deset polí, očíslovaných od 2 do 12. Každý hráč vlastní pytlík bonbónů z domova (nejsou doporučeny, jak jsme záhy zjistili, tzv. "svlíkací," bez obalu - přesně takové, jaké jsem tehdy přinesl). Mezi hráči postupně kolují dvě hrací kostky. Hráč vždy hodí oběma kostkami najednou a sečte body na obou kostkách. Jestliže na políčku, jehož součet vyšel, leží nějaké bonbóny, může si je dotyčný vzít a házet znovu. Jestliže tam naopak nejsou, určený počet bonbónů tam položí (začíná se většinou s jedním, my jsme končili s pěti vzhledem k vytvářeným koalicím během hry). Tři pole mají zvláštní význam a neplatí pro ně dosud uvedená pravidla. Jestliže hráč dosáhne součtu 7, musí na toto pole daný počet bonbónů položit vždy (nelze tedy z něj brát). Na tomto poli se bonbóny většinou pěkně hromadí a tak lze využít i pole krajní - 2 a 12. Ty jsou totiž naopak pole "brací." Padne-li totiž někomu součet dva nebo dvanáct (tedy dvakrát jednička, nebo dvakrát šestka), smí si vzít úplně všechno, co na plánu zrovna je. Oblíbená je zejména metoda "hrábě:" to si lehneš na stůl, dva kamarádi tě vezmou za nohy a "hrabeš (si)..." Má to však jeden háček. Jestliže je plán náhodou prázdný a ty hodíš dvojku nebo dvanáctku, nejenže nedostaneš nic, musíš naopak všechna pole zaplnit. Tak se často stávalo, že jedním úspěšným hodem někdo shrábnul poměrně hodně bonbónů a hned vzápětí (neboť právo následujícího hodu zde znamená i povinnost) o ně hned přišel.
Čím se ještě vyznačoval druhý Šelmberk? Když nepočítám naši totální přecpanost (bonbóny jsme nezlikvidovali ani na cestě domů), tak snad větší pohodou, menším mrazem (září je přece jenom září) a oblíbenými gorodkami (určitě znáte Jen počkej, zajíci?). Ale domů se nám nechtělo ani tentokrát. Při odjezdu jsme dostali památný obrázek podniku Šelmberk Nacional Park, který mi doma na dveřích visí dodnes.
Foglarovská hra tak, jak ji znáte. Za naši činnost, za hry, za docházku jsme dostávali malé kartičky Made in Kolík's, a dařily se mu (snad bych ještě nějaké doma našel). Vyměňovatelská i výtvarná činnost v oddíle záhy stoupla, nicméně originál se přes zjevnou snahu nikomu napodobit nepodařilo (kdo ví, jak to ten mizera Kolík dělal...). No a pak přišla vlastní cesta za pokladem. V paměti a v zápisníku naší tehdejší družiny (oddílová kronika se tehdy dostala jaksi na vedlejší kolej, ze které dlouho nenašla cestu zpátky) se mi uchoval zejména závod "střelců." Do ruky se nám jedno jarní odpoledne dostala první stránka Alvarezova deníku, ve které stálo také toto:
Ale skalní římsa na stěně hory, kde byly tabulky s písmenky, tak potřebné pro vyluštění deníku, se během mnohých desetiletí zřítila, a tak bylo nutno tabulky se stěny sestřelovat a koňmo pro každou z nich jezdit do hluboké rokle, kam zapadaly.
Střelci se celkem dlouho nemohli trefit, a tak "koně" (velocipédového vzezření) dlouho odpočívali. Ale při jejich hřebelcování po skončení závodu jsme se dlouho natrápili - bahno je bahno...
Pak jsme dál luštili Alvarezův deník, dál hledali průkazní peníze, léčivé byliny proti smrtelnému jedu, sbíraly pečetě Aztéků. K pokladu Alvarezovu jsme nakonec dorazili - předposlední den našeho školního zápasení.
Na Šelmberk jsme se vrátili ještě jednou, prozatím naposledy. Tentokrát jsme však nebyli sami, sjeli se tam děti z celého okresu. První setkání Pionýra bylo totiž spojeno s okresním kolem Pionýrské stezky, nové soutěže této organizace. A opět jsme se činili. V kategorii starších chlapců jsme obsadili druhé a třetí místo, dívky (lépe řečeno všechny tři Kopřivy) svou kategorii dokonce vyhráli. Dalších kol se bohužel nemohly zúčastnit díky zranění jedné z nich, ale to na jejich úspěchu nic nemění. Byl totiž na dlouhou dobu poslední. V doprovodném programu jsme také nezaháleli a patřili k těm lepším (v rámci 19. PS jsme dokonce tvořili samostatnou "jednotku"). Na závěr jsme od Pytláka a Kolíka slavnostně dostávali placky srazu, oficiálně prvního, pro většinu z nás však i posledního. Konec roku se pro nás neúprosně chýlil.
Na Vávrovku jsme v těch letech ještě nejezdili, a tak náš poslední oddílový výlet v květnu roku 1991 byl také paradoxně první návštěvou tohoto, dnes již tradičního místa. Ani tentokrát jsme se nevyhnuli konfliktům (jako vždy) - hajný na motorce si popovídal s Pytlákem. Neměli jsme totiž stany na louce u statku, ale na druhé Vávrovce, která Pionýrům samozřejmě nepatřila. Ale vše dobře dopadlo, počasí nám také přálo a Helena vydržela mlčet od rána skoro do tří hodin, i když jsme na ní vylili litry studené vody... Zdejší lesy pak v novodobé historii Naschválníčků patří k těm nejnavštěvovanějším, a Vávrovka se stala tradičním místem výletů a setkání.
Chlum u Třeboně nebyl vlastně výletem Pionýra. Ale zmiňuji ho tady proto, že to byl náš poslední společný výlet. Pozvali jsme na něj Pytláka, a ten nabídku přijal. Program už jsme si dělali sami; zábava, hry, bojové výpravy do všech čtyř světových stran (vlastně tří, protože ze čtvrté byl rybník Hejtman). Vyvrcholením celého tříletého působení oddílu nemohlo být nic jiného než slavnostní táborák: oheň hořel dlouho do noci na Hejtmanském ostrově.
Skončila jedna etapa Naschválníčkova života. Neskončil však jeho život, dál trápí svými žertíky dospělé i své vrstevníky. Přečtěte si, copak se od té doby událo...
Přišel podzim, "staří" Naschválníčci se rozešli do nových škol, nastal nový čas. Oddíl nabral zcela nové členy. Většinu jsme potkali už na letním táboře. Oddílu se opět ujal Pytlák, v roli instruktorů se objevili trio Kačena, Helena, Šárka a po čase přišel ještě Houdík, všichni zakládající členové oddílu. Bohužel se v této době nepsala žádná kronika, takže vše, co v této kapitole najdete, je jen vzpomínání na dávno uplynulé časy, které přesto zůstaly zapsány v paměti Naschválníčka.
Novou tradicí oddílu se stalo opékání buřtů na zřícenině Kozí Hrádek nedaleko Sezimova Ústí. Sobotní odpoledne jsme tedy zkontrolovali bycikly, maminky nás vybavily potřebným proviantem a už se jelo. Z Naschválníčků, kteří tam tehdy s námi byli, si už pamatuji jen ty, kteří vydrželi i v dalších letech - Pistyho, Janka a ságu "Hejcmanek" - Danku a Radku. Oddíl fungoval po celý rok, i když program neměl jednotící linii - na jeho zajímavosti to určitě nic neubralo.
Po roce se opět setkaly oddíly z celého okresu na základně v Doubí u Tábora. Tehdy na tyto akce jezdívalo až sto účastníků, a tak není divu, že jsme si pořádně zasoutěžili. Na závěr jsme dostali od organizátorů vzpomínkové placky, které některým z nás visí doma dodnes.
První společný výlet novodobých Naschválníčků. Nevedl na Vávrovku, jako ty následující, ale do údolí Lužnice - do Bečic u Malšic. Později jsme začali jezdit na výlety častěji než jednou ročně, ale přesto patří tyto výpravy k nejhezčím zážitkům, které si můžeme od Naschválníčků odnést.
Tak to byl pro změnu tábor, vedený v tradičním oddílovém pojetí. Každý z oddílů si víceméně utvořil vlastní program, vlastní hodnocení, vlastní žebříčky. Oddíly totiž odpovídaly oddílům tak, jak pracovaly přes rok (Naschválníčci, Tuláci a nejpočetnější Jitřenka; k nim přibyl oddíl zformovaný z dětí, které s námi přes rok nepůsobí). Došlo ale samozřejmě také na soutěže mezioddílové, bez toho by to ostatně nebyl ten správný tábor.
Brzy po začátku roku se ukázalo, že oddíl potřebuje jisté pročištění vzduchu. Houdík se po nepříliš úspěšném gymnaziálním startu více věnoval škole, ostatní instruktoři po čase také, po vánocích skončil oddíl s činností úplně. Zdálo se, že Naschválníčka už nikdo nevzkřísí, ale chyba lávky. Přišel totiž červenec 1994 a s ním letní tábor na Vávrovce, tábor, na který se jen tak nezapomíná...
Do dnešního okamžiku, dle vyjádření všech účastníků, které znám, nejpodařenější tábor posledních sedmi let (myšleno v období 1992 - 1998). A první z řady táborů, které měly vyvrcholit v roce 1998 táborem pravěkým. Dala se tu dohromady parta lidí, kteří s většími či menšími změnami "dělali" ještě následující čtyři tábory. Na úspěchu tábora vydělali také Naschválníčcci, neboť z jeho účastníků se vytvořilo jádro nového oddílu, které mu vydrželo další tři roky.
Královské role se ujal Pytlák. Ve stylových dobových krojích došlo na rytířská klání a soutěže, hony zvěře, soupeření rodů ve všem možném i nemožném. V závěru došlo na pravou královskou hostinu, která se setkala s ohromným úspěchem. Na tábor dlouho nezapomněli všichni královi rytíři a každý další tábor se dočkal srovnání právě s Králem, i když se ho údajně překonat ještě nepodařilo. Všichni ale dostali nový impuls a chuť do další činnosti, což bylo a je jedině dobře.
Na podzim se konečně Naschválníčci dočkali svého návratu. Vrátil se Houdík, zůstaly Kopřivy Kačena, Helena a Šárka, v oddílu se vedle již zmíněných duší objevily i úplně nové tváře. V onom čase měl oddíl na dvacítku členů: Vilík (alias Hanzelka), Janek, Marjánka, David (později také Zikmund), Marek, Lucka, Petra, Jana, Evina, Ilona, Šárka, Radka, Danka, David, Pisty, Lucka (Áka), Vlasta, Lucka (Růžovka), Ťapina, Míša. Později sice mnozí z nich odešli, ale jádro z tohohle týmu vydrželo nějaký ten rok.
První ze společných akcí nových Naschválníčků. Zároveň také první z řady Vánoc v..., kterých jsme se pak zúčastňovali pravidelně. Co se tam dělo, vám snad ani nemusím popisovat, bylo to zkrátka vše, co k takovým vánocům patří. Včetně kapra, bramborového salátu, stromečku, dárků (dostali všichni)...
Pohodová víkendovka, tradiční soupeření družin, velká odpolední výprava, zkrátka výlet tak, jak to má vypadat. Tehdy jsme na něj jezdívali sami, díky poměrně velkému počtu členů. Vávrovka se brzy stala naším "druhým domovem." Do ostatních míst jsme jezdívali jen zřídka.
Tak tenhle sraz mi z paměti asi jen tak nezmizí. Jelo na něj jádro našeho týmu a hřebem programu se měl stát "dětský" noční výsadek. V deset hodin večer jsme byli vysazeni kousek za Choustníkem, brzy jsme se zorientovali a vyrazili směrem k Doubí. Čekalo nás celkem asi dvanáct kilometrů, žádné nepříjemné počasí, žádná velká zima. Všeho všudy tři hodinky cesty. V Choustníku ale došlo ke zradě, náš pozdější instruktor David se rozhodl každých padesát metrů odpočívat a v polospánku si to neomylně zamířil ke škarpě. Ze tří hodin se rázem stal dvojnásobek, David se vzbudil až v obci Doubí, kilometr před cílem a my jsme v půl páté na základně lehli vysílením. Jak to druhý den nakonec dopadlo, už vám nepovím, ale noční výsadek se stal v našem oddíle téměř legendou.
Jdou krysy jeskyní, mají krysy hlad.
Nehodím jim kousek chleba, nemám krysy rád.
Tahle parafráze na známé téma se stala ústřední "hymnou" dalšího z našich letních táborů. Naše oddíly putovaly jeskyní a hledaly diamant, nutný k tomu, aby je převozník převezl k bájnému pokladu Pána jeskyně. To se nakonec skutečně podařilo, i když pak při závěrečné výpravě za pokladem někteří z nás jaksi neovládli zcela buzolu a došli neočekávaně například do Hamru nebo na Baldinku namísto k "Požárníkovi." Kolíkovo "do jedný jsou zpátky" se nám potom jaksi proměnilo v pátou hodinu pro vítěze. Ale nakonec dorazili do cíle všichni a na Dračí doupě už máme jen ty nejhezčí vzpomínky.
Nastaly nám to časy. Pytlák definitivně odešel z vedení oddílu, kterého se ujala Kačena, záhy odešla i Šárka a Helena. Zůstal Houdík, instruktorské žezlo přebrali na dva roky David s Vilíkem. K pilířům oddílu Pistymu, Hejcmankám Dance, Petře a Radce, Jankovi a Marjánce, Evině, Markovi a Davidovi přibyli Honza, Amálka s Kristýnou, Drahuše, Zdeněk, Ondra (alias Štěně nebo taky "Malej Sud"), Zbyněk a Michal. Původně se rozběhla celkem solidně celoroční Cesta k planetě Vega. Později se ale oddíl začal výrazným způsobem proměňovat a z linie hry sešlo. Neříkáme ale, že se nic nedělo. Posuďte sami.
Už tradiční víkend jsme tentokráte strávili hledáním bájného starobylého místa, pod kterým mělo být ukryty původní zástavba města Vávrovka. Avšak ukázalo se, že stopa byla falešná - našly se pouze jakési listiny, vysvětlující celou událost...
Na jaře jsme byli na Vávrovce ještě jednou. Bohužel se ze zmíněné výpravy nedochoval jediný záznam, takže vemte za vděk jen touhle poznámkou. Bylo mi líto se o tom vůbec nezmíniti.
Po úspěchu srazu v Doubí loňského roku se tentokráte vydal okres do údolí Nové řeky nedaleko Stráže nad Nežárkou. Účast byla sice tentokráte slabší, o to rodinnější byla atmosféra. Vrcholem celého víkendu byla sobotní okružní výprava po Třeboňsku, spojená třeba s vařením přírodního čaje, plavby po Nežárce na pramici nebo brodění řeky po laně a spoustu jiných zajímavých zážitků. Ti, kdož tam byli a zábavy se účastnili, určitě nelitovali.
Do role kapitána lodi, na kterou jsme se nalodili a pluli vstříc neznámým dálkám, se znovu postavil Pytlák. Na cestě jsme překonávali různé nástrahy, bouři stejně jako mlhu, ztroskotání na mělčině a opravu lodi, vzpouru a kdovíco ještě. Cílem byl samozřejmě neznámý ostrov, na kterém je ukrytý poklad. A jakpak se k němu dostat? Hm, to neprozradím, to se mezi námořníky nedělá...
Nastal další Naschválníčkův rok, už celkem devátý v pořadí. Oslava narozenin probíhala skromně, zato důstojně. V uklizené klubovně (konečně) se na zdi přičiněním Kačeny objevil nový Naschválníček. Namalovaný. A jak jinak, v ruce s Knihou Naschválů. Pojďte si přečíst, copak se v onom čase událo.
Píše se rok 1867, a od vlády Spojených států amerických se nám dostalo důležitého poslání - spojit železnicí břehy obou oceánů, Atlantského a Tichého. Do boje se společně vydaly tři skupiny stavitelů. Ne všichni vydrželi obtížné podmínky stavby až ke konci, ale všichni se drželi velmi dlouho. Byli tu staří ostřílení kozáci, jako Pisty, Eva, Monika, Zdeněk, Janek a Marjánka, Zbyněk, Marek a Amálka, byli tu také nováčci včetně jarních posil, Kali, Honza s Veronikou a Mirkou, Petra s Helčou a Alenkou. Ti všichni se vydali přes americké prérie, pusté pouště, vysoké hory, kaňony řek, nekonečné lesy, aby splnili úkol, ke kterému se zavázali. A že to byl úkol obtížný, to vám mohou potvrdit ti, kteří nakonec k tomu vytouženému oceánu dorazili.
Tradiční Vávrovka v tradičním termínu, poslední říjnový víkend nám patřil statek nedaleko Veselí nad Lužnicí. Tahle se nesla v duchu velmi odpočinkovém, žádné velké běhání, spíš drobné hry na louce a v lese. Ale přece něco. Okno do jedničky nevydrželo čísi nápor a s velikým rámusem odpochodovalo do věčných lovišť. Jinak byl tenhle výlet celkem zajímavým, i když ničím zvláštním zpestřením šedého městského života. Ty nejzajímavější akce roku se teprve chystaly...
No ano, vánoce, jak mají být. Sice nebyly na Štědrý den, ale všude bylo plno smíchu. Všichni si pochutnali a také přišel Ježíšek.
My jsme vyrazili od klubovny v 6.45, což pro někoho bylo dost problematické. Po ukončení cestovního procesu jsme část dopoledne strávili zabydlováním a přípravou na hru. Naše skupina dostala číslo 10, a tak jsme vycházeli jako poslední. Dostali jsme mapku, kde byla vyznačena prý 15-ti kilometrová cesta. Vyšli jsme kolem jedenácté hodiny směrem na Roudnou. Cesta vedla po zelených fáborcích, které velmi často nebyly k nalezení. Při jejich hledání jsme ještě odpovídali na různé otázky. Tato hra se postupem času měnila na odpolední. My jsme si zkrátili cestu, když jsme zabloudili a šli po silnici. V Plané jsme potkali sedmou a osmou skupinu. Přišli jsme okolo čtvrté a i přes velkou únavu se všichni pustili do špaget. Až do večera se už jen odpočívalo nebo dívalo na televizi. Po večeři nepřišel sice kouzelník, ale přišel Pavel Čulík a chvíle na večerní hru Pingo. Tato hra se protáhla víc, než měla, to ovšem nebránilo tomu, aby začala vánoční diskotéka. Hitem onoho večera se stal singl Makarony od legendárně proslavených Šmoulů. Chvilku po půlnoci byla večerka.
S novým ránem se budovou rozléhal mohutný hlas mohutného náčelníka Radka Mikulenky, který zavelel budíček a my jsme se vydali na snídani. Po skvělém výtečném posilujícím jídle se začala finálová část hry. Museli jsme najít poklad. Mapa byla rozdělena na několik částí, a čím víc jsme byli o den předtím úspěšnější, tím jsme měli větší šanci získat celou mapu. Byly tři skrýše - u řeky, u silnice a v lese. Po slavnostním ukončení hry a finálovém balení nastalo veliké loučení, podepisování a jiné divné věci. Do toho jsem se začala motat já s otázkou: "Jaké jsou vaše pocity z tohoto víkendu?" Všichni odpovídali pochvalně, i když zmrzle. Padaly zde i výroky typu: "Příště jedu zas." Myslím si, že zástupci z Tábora, Plané, Soběslavi a Bechyně byli spokojeni.
(Lída Košová, 29. PS Tábor, Péčko - zpravodaj táborského Pionýra, 1/1997)
Co dodat? Snad jen, že mezi těmi zástupci bylo i několik Naschválníčků, kteří také mrzli na sněhu, hledáním fáborků na patnáctikilometrové trati, která jich měla asi dvacet pět (těch kilometrů). Ale příště rozhodně jedeme taky.
Kde se vzal, tu se vzal, byl tu zlatokop. A ne jen tak ledajaký zlatokop. Přišel čas, abychom si vydělali nějaký ten peníz na naši stavbu. Vždyť materiál je drahý, dělníci chtějí čím dál víc a konec stavby je stále v nedohlednu. No nic, vydáme se na Aljašku, snad tam budeme mít štěstí. Teď jenom zavčas zaregistrovat claimy, aby nás druzí nepředběhli. Ale šerif Krtek je neúprosný - nemáš tady vyplněné krycí jméno! Tak to nevím, nevím, jestli tady najdeš štěstí... Po dvou dnech úporného snažení se ale zlato přece jen našlo. A těch peněz za něj! Zase můžeme postoupit o nějaký ten kilometr blíže k oceánu. Konec se konečně dostává na dohled.
Po dlouhé době jsme se také zúčastnili nějakého toho závodu. Bylo jím okresní kolo Tábornické stezky v Chýnově. Postavili jsme sice jen pouhé dvě hlídky a na nejvyšší mety jsme nedosáhli, přesto se začalo přece jen blýskati na lepší časy. Už příští rok měl ukázat.
Přiblížil se konec naší stavby. Do finále zbývá několik posledních metrů. Pozor na ten most, ať Vám nespadne! - Starejte se o váš úsek, vždyť se Vám tamhle scházejí pražce...
Tak to byl letní tábor roku 1997. Ve stylu Divokého západu jsme slavně zakončili naše putování Od moře k moři, stavba železnice se chýlí k úplnému závěru. Teď ještě vyrobit první mašinku. A je to! Nezbývá, než začít slavit! Ale nebylo by to úplně dokonalé, kdybychom se takovou mašinkou nesvezli. A tak jsme se vydali během tábora i do Jindřichova Hradce, abychom se tou pravou parní lokomotivou a pravými historickými vagónky svezli. Ohromný zážitek nám nemohl zkazit ani déšť, který nás občas provázel. Při zpáteční cestě nám dokonce výpravčí v Doňově nechal stáhnout závory přes silnici, přes kterou jsme pak po kolejích přešli, mávajíce smějícím se řidičům, kteří nejprve nevěřili vlastním očím. I takové zážitky jsme měli z letního tábora v roce 1997.
Netrvalo dlouho a byl tu nový školní rok. S ním odešla, bohužel (nebo bohudík? - to ne), většina starších Naschválníčků, kteří pamatovali obnovenou premiéru v roce 1993. Na táboře jsme se rozloučili s Markem, Kalim, Jirkou, už před ním s Evou, Amálkou a Kristýnou. Zůstali nejvěrnější z nejvěrnějších. Výlet do Bečic pamatuje už jenom Pisty, zůstali Verča s Honzou, Helča, Šmoulinka Petra, sedmičku doplňuje Lenka, která přišla v červnu, a Plejboj, který v lednu přišel od již neexistujících Plivníků. To je ten základ, který vydržel. A začal nový rok. Rok změn.
Již tradiční, avšak stále oblíbený Kozí Hrádek. Letos v menší sestavě, zato s větší pohodou. Říjnové sobotní odpoledne jsme strávili opékáním buřtů, do toho i nám hrála kapela z oslavy u nedaleké restaurace. Zároveň jsme zde, symbolicky "pod kopcem," sokolskou mohylou, načali svojí Cestu k vrcholům.
Tak tohle se opravdu povedlo. Někdy začátkem října za mnou přišla Pavla, hlavní to velitelka Permoníků, jestli nechci jet s dětmi na Vávrovku. Jelo nás právě těch šest, ale jeli všichni. Pak vlastně ještě osm Permoníků, a několikero nás dospělých. Akce měla dle původního záměru být odpočinková, ale znáte to...
Zajímavý byl už odjezd z Tábora. Autobus (vlastně mikrobus), objednaný na třetí hodinu, přijel nečekaně v půl páté odpoledne, to když už jsme se pomalu chystali k odchodu na vlakové nádraží.
Nakonec jsme tedy šťastně dojeli na Vávrovku, ohřáli se ve vytopeném saloonu, navečeřeli se a mohla začít večerní zábava. Hřebem programu byla volba Miss tanečníka-tanečnice, nejlepšího tanečníka ve všech tanečních stylech, co jich na světě je. Kdo vyhrál, zůstalo utajeno v hlubinách dějin, ale co redakce ví, že k tanci a poslechu hrála skupina Hrobník a ti druzí. Taky přišla reklama:
"Něco Vám chybí? Navštivte náš nový obchodní dům - zabezpečí Vás od mládí až po stáří. No považte sami. Společnost D+K David a Klára pro Vás připravila velký výběr kočárků - ke každému zdarma jeden dudlík. Když povyrostete, tak žužlejte pučpop. Nebo je tu spoustu jídla: hamburgery, vajíčka, rohlíky. A když ještě víc povyrostete, máme tu prezervativy, velký pivo a náhradní zuby. Pak už snad jenom ty hroby. Než tam ale utečete, začněte sportovat - na skladě jsou výborné lyže. Nebo vraky. Pro prácechtivé jsou tu vidle, pro hlídače hole. I na domácnost myslíme: velký výběr mikrovlnek, porcelánu, mixérů, společnost Telecom nabízí telefony, společnost Nůžky s. r. o. nabízí papíry, akciová společnost TikTak má v nabídce spoustu hodinek. No a jestli Vám ani tohle nestačilo, požádejte Lenku - ta má pro Vás lýko, které nekoupíte nikde jinde. Chybí Vám něco? Navštivte náš obchodní dům!"
Druhý den, hned dopoledne, došlo na složitou etapovou hru. I k překvapením došlo, to když se na lesní trati potkaly dvě ze soutěžících družstev, které, ač plnících zcela stejné úkoly, šly každé jiným směrem. Odpoledne jsme pak v místním polesí sbírali zlaté cihličky, večer pak pátrali po původním stavení, které bylo na místě dnešního statku, ale, jak se ukázalo, byla to pouhá fáma...
No zkrátka, odjížděli jsme řádně provětráni lesním vzduchem, bohatší o zážitky z pozorování noční oblohy podzimu. Už se těšíme na další &Vávrovku...&
... ocitáte se v první polovině 15. století. Je chladno, šedavé oblaky plné sněhu se valí nízko nad zemí, ostrý vítr šlehá do tváří, pochmurná nálada a zádušní zpěvy, pálivý kouř doutnajících trosek obydlí se linou zpustošenou krajinou. Ale to nás, husitské bratry, nemůže zastavit. Musíme bojovat za svou víru a spravedlnost, rovnoprávnost a svobodný život. Za pomoci našich slavných vojevůdců, Jana Žižky z Trocnova a Prokopa Holého Velikého, se zapíšeme do slavné historie tohoto národa.
A proto vás všechny svolávám do zbraně. Kdo se chce připojit k nám, pobavit se a přitom poznat malý zlomek z historie husitské revoluce, založení Tábora a života ve středověku, nechť se zúčastní dobývání Vávrovky - poslední husitské bitvy, na kterou dějiny zapomněly.
Netřeba vůbec nic dodávat, tak jen ještě jeden úryvek z nově obnovené kroniky.
"Najednou se na cestě objevil oheň. Za chvíli se ozval hlas: "Hejtmane Zbyňku!" Zbyněk odešel za hlasem. Vrátil se v husitském hábitu a s ním šel hejtman Pavel, též oblečen do husitského kostýmu. Vyrazili jsme na statek. V chodbě před jídelnou nás Pavel navlékl do černožlutých obleků."
(Veronika Nosková)
Chcete vědět, jak ta bitva nad Zikmundem, tou liškou ryšavou, nakonec dopadla? No jak... Přece jsme vyhráli!
A přišly vánoce. Ještě předtím jsme se však přestěhovali do nové klubovny. A tam jsme si společně s Permoníky, uspořádali vánoční oslavičku, se zpěvy, s lidovými zvyky, s přáníčky i se stromečkem. Rok 1997 jsme zakončili v tichu, jen za zvuku spirituálu Bim Bam. Ať je ten Nový rok 1998 ještě lepší, než ten starý.
Po čase jsme se opět zúčastnili větší akce, i když zatím jen okresního kola. Sobotní dopoledne jsme věnovali turnaji ve vybíjené, který se uskutečnil v nové sportovní hale táborského gymnázia. A nevedli jsme si nijak špatně. Družstvo starších (jeho polovinu tvořili Naschválníčci) bohužel skončilo už v kvalifikační skupině skončilo na třetím místě, když finále jim uteklo jen o fous; mladší zabojovali a patřilo jim třetí místo mezi osmi soutěžícími družstvy. Nejmladší bojovnice a bojovníci z oddílu Tuláků skončili dokonce druzí mezi čtyřmi družstvy. První místa patřili nakonec Bechyňákům v kategorii starších a Sedmičce Planá v kategorii nejmladších.
Z loňského Kaliště u Humpolce (kam jsme se kvůli termínové kolizi s husitskou Vávrovkou nepodívali) se okresní sraz přesunul opět do Doubí u Tábora. A bylo nač se těšit. Tentokráte se velká cesta za pokladem neodehrávala příliš daleko od základny, a tak odpolední hra byla skutečně jen odpolední. Přesto luštění křížovky, která měla prozradit, kudy kam, dalo mnohým zabrat. Ale zvládli to všichni. Odměnou pak byla večerní diskotéka, která se protáhla do pozdních hodin. Pro leckoho byly překvapením i Houdíkovy (tj. moje) běhací rozcvičky - zaslechl jsem názor z úst pionýrů z 1. PS: Ty jsou ňáký divný, ne?
Nedlouho po srazu jsme ve skromné sestavě vyrazili na Vávrovku v obvyklém spojení se Sedmičkou Planá. Tentokráte byl výlet ve znamení domorodých Velikonočních ostrovů. A tak jsme kreslili mapy, plácali ksichtíky, hýbali sochami a... Netradiční velikonoce i pro leckoho ze "zasloužilých" pionýrů.
O sobotách 19. dubna a 23. května roku 1998 se konalo okresní a oblastní kolo Pionýrské stezky. Po dlouhé době se ho účastnily i hlídky Naschválníčků, i když zatím jen smíšené. Ale zato úspěšné. Od roku 1991 se nikdo z nás nedostal do krajského kola některého ze závodů. Až se to povedlo Helče, která v okresním kole skončila druhá, což jí stačilo na postup. Poděkování samozřejmě patří i realizačnímu týmu, tedy hlavně Lence, která se závodu nakonec zúčastnit nemohla kvůli nemoci Veroniky. Obě pak pomáhaly i při organizaci oblastního kola. Tam už jsme sice na medaile nedosáhli, ale i tak jsme na úspěch čekali dlouho. Tak na úspěchy zítřka!
Pište, pište, pište! Kvůli zkouškovému období jsem na výletě nebyl a bohužel mi nikdo nezprostředkoval záznam o událostech. Výlet byl posledním před letním táborem a první, který předznamenal budoucnost Naschválníčků, kteří se fakticky spojili s Permoníky pod vedením Pavly. Nadále sice existují oba oddíly pod původními názvy, ale scházejí se v jeden den a mají společnou činnost. Uvidíme, jak se spojenectví osvědčí do dalších let. Zároveň skončil devátý rok Naschválníčkův, blíží se jubileum. Ještě předtím ale...
V letošním roce jsme se převlékli do kůží z medvědů a ochutnávali maso mamuta... Ano, tentokrát jsme se vydali do pravěku. Po čtrnáct dní jsme si hráli na pravěké lovce. Třeba taková příprava na zimu - šití kožešin, to nám dalo pěkně zabrat! Nejoblíbenější hrou se ale zřejmě stal Lov na ženy - hru jsme druhého dne museli zopakovat i v obráceném gardu. "Lov na muže" se vydařil zejména náčelníkovi Markétě - Hbité Lasičce; během necelé hodinky pochytala celou svoji tlupu...
Jak řekli, tak udělali. Bývalí členové Naschválníčků, Houdík, Kuba a Kačena, uspořádali první říjnový víkend ve Zlukově vzpomínkové setkání bývalých členů oddílu. Přijeli ti očekávaní, přijeli i ti neočekávaní - potkali jsme Vlastu, Danu, Kubu, Kopřivy Kačenu, Helenu a Šárku, Boba (Tomáše), Houdíka, Libora, Martina (Carvíka), Davču, Vláďu, Bukláka (kdysi jen Petr) a Beňouse. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněl. Ti všichni zavzpomínali na staré dobré časy a přidali novinky ze všech koutů vlasti. Nechyběly kytary, nechyběla dobrá zábava. Přejme Naschválníčkovi k desátým narozeninám vše a jen to nejlepší.
Co říci závěrem? Snad jen blahopřání k deseti letům. K létům úspěšným i těm méně úspěšným, ale určitě nádherným a kouzelným. Je deset let dlouhá doba? Je to malinké zrnko písku v poušti dějin. Nebo také osmina lidského života. Je to hodně, nebo málo? Od roku 1988 se událo mnoho věcí. Změnil se režim, my, co jsme tehdy byli dvanáctiletí uličníci, dnes studujeme na vysokých školách, naši vedoucí se oženili. Již tři generace Naschválníčků můžete potkat na ulici - ano,
|
To jsme my, Naschválníčci kompletní elektronická podoba kroniky Naschválníčků tak, jak vznikla k desátému výročí založení oddílu Autor textu: Michal Houda - Houdík Autorem uvedených citací z kroniky je Houdík, není-li uvedeno jinak. Papírová verze vyšla v únoru roku tisícího devítistého devadesátého devátého. Redakce (to jako já) děkuje všem přispěvovatelům a kolaudátorům, zejména však Kačeně, Veronice, Lence a Kubovi. |
