Alons! Ať kdokoliv jsi, pojď, půjdeme spolu!
Pouť se mnou únavou tě nikdy nesklátí...
Alons! Neváhej ani chvíli, stroj času tě přepraví na místa
dávno prachem dějin zavátá i do doby,
jež teprve nás čeká.
Tak pravím já, Chronos, bůh času...
Věnováno památce Milana Ťoupala-Suda (*1963 – †2000).
Geniální, ale trochu bláznivý profesor – vypadá jako Einstein – vynalezl Stroj času. Velké Vavrovské muzeum zastoupené ředitelem Sudovem Sudovljenkem ve spolupráci se svými asistenty organizuje výpravy do minulosti i budoucnosti, do míst vzdálených i blízkých, aby doplnilo své sbírky. Dává možnost zúčastnit se výprav všem dobrovolníkům, kteří o to projeví zájem. Za splněné úkoly muzea jsou všichni účastníci náležitě honorováni. (Říká se mimochodem, že Sudovljenko je pěkná držgrešle...). Je to ovšem také cesta nebezpečná a nemusejí se všichni také vrátit do současnosti – i stroj času může mít i své chyby...
V místě, kudy je obvykle vidět do jídelny, je veliká plachta, která cosi zakrývá. Tu a tam se ozve rána kladivem, výkřik nebo jiný, velmi podivný zvuk. Občas vyběhne z pod plachty profesor a cosi hledá, nebo jen tak zmateně pobíhá kolem. Ředitel muzea mezitím vysvětluje, co že to profesor kutí: právě dokončuje ohromný vynález, Stroj času, ale pořád mu chybí pár součástek, které potřebuje pro zdárné dokončení. Proto požádal právě ubytované cestovatele, aby mu je pomohli nalézt.
Nejprve je ovšem na řadě nějaké to občerstvení zásobami z domova a následně prohlídka muzea. Sbírky jsou tu zatím řídké, neúplné, a proto se čeká na odvážlivce, kteří je doplní. Všichni, co jsou zde, souhlasí, a tak je právě čas vyrazit na pomoc profesorovi.
A skutečně! Těsně před setměním se potřebné součástky podaří nalézt a profesor může odhalit své veliké dílo. Při jeho spuštění se sice nevyhne obtížím, ostatně Sudovljenko bláznivému profesorovi očividně moc nevěří a i profesor připouští, že vše nemusí být úplně dokonalé. Přesto první zatočení klikou – a – vskutku, jsme tam – na žádost ředitelovu se ocitáme v Himálajích, a to dokonce při zdolávání hory ze všech největších, Mount Everestu! Zkouška tedy dopadla dobře, takže nezbývá, než si na Stroji času vytočit místo a čas pro zítřek...
Během noci nás Stroj času přenesl na ponorku kapitána Nema, která se právě pohybuje v hlubinách Atlantského oceánu, v místech, kde snad podle vyprávění starců má být ukryto bájné potopené město Atlantis.
Než se však vydáme na podmořský výlet za troskami města, je třeba se na něj dobře připravit. Proto všechny své síly vrháme do výroby řádných a bytelných skafandrů. Odpoledne je pak ještě třeba naplnit kyslíkové přístroje potřebným množstvím vzduchu a můžeme vyrazit. Jenže, kudy se máme vydat? Naštěstí, ředitel Sudovljenko vyrazil na obhlídku terénu před námi a v dálce, v záři podmořských sopek, město skutečně zahlédl. Nyní již nezbývá nic jiného, než následovat ředitelových stop a vydat se k místu, kde se táhnou dlouhé řady zbořených zdí a potopené ulice, chrámy a zlomené oblouky – Atlantis!
Španělsko šestnáctého století bylo uznávanou koloniální velmocí, ovládající velkou část tehdy známých moří. Ovšem všechny země se snaží o zabrání co největšího území a přítomnéh obohatství a proto vrhají všechny své síly do výroby stále dokonalejších plachetnic.
I my tak činíme a brzo má každý z vědeckých týmů postavenou plachetnici, na které se po obědě vydávají posádky, snažíce se objevit co nejvíce ostrovů a zakreslit jejich polohu do mapy. Ale pozor, po moři se též pohybují piráti, před kterými je nutno míti se na pozoru, neboť jejim útokům žádná loď neodolá!
Po návratu námořníků z výprav je jako odměna čeká účast na slavnosti španělské největší – corridě. Ale námořníci mají sil dost a býci letos prostě neměli šanci!
V roce 221 př.nl. princ Čeng z dynastie Čhing přijal titul Š-chuang-ti – první císař. Nařídil vybudovat rozsáhlou síť kanálů, která se rozbíhala z nového hlavního města Sien-jang a protkávala celou zemi. Nechal prodloužit Velkou čínskou zeď. Zavedl jednotné mince. Podle dynastie Čhing dostala název celá země – Čína.
Dopoledne se výzkumné týmy vrhly na stavbu Velké čínské zdi. Z vyschlého bahna vypuštěného rybníka tvoříme cihličky náležitých rozměrů 100 x 40 x 20 cm (metodika se lišila tým od týmu) a vytváříme vysokou a nedobytnou zeď.
Nemohli bychom býti v Číně, abychom nevyzkoušeli některé místní obyčeje. Tak na sebe po celý den musíme hovořit čínsky; tedy, jen vybraná slova, např. ano (ťai-pai) nebo ne (pai-ťai – nebo obráceně, já už fakt nevím) nebo dobrou chuť (čwach-tai). Také jsme si vyrobili hůlky a po svačině jsme si vyzkoušeli, jak se s nimi vlastně pojídá tradiční čínská poživatina – rýže.
Austrálii a nový Zéland zkoumal již v roce 1642 Abel Tasman. V letech 1788–1839 sloužil nový Jižní Wales jako trestanecká kolonie. V letech 1829 si britská vláda, aby předešla Francouze přivlastnila celý australský kontinent.
Jak to tak v trestaneckých koloniích bývá, vyráběli zločincové mnoho výrobků za levný peníz, které byly naopak za peníz daleko významnější prodávány zejména v Evropě. My jsme si na takové "trestance" zahráli, když jsme se dali do zdobení keramiky – vlastnoručně jsme si obarvili hrníčky. Pravda, nebyly prodány na trhu, ale zato jsme si je odvezli jako památku na tenhle tábor.
Velký význam pro Austrálii měl chov ovcí. Například již v roce 1879 vyvezla Austrálie 134 tun ovčí vlny. Jak se takové ovce stříhají, jsme si (na vlastní "kůži") vyzkoušeli po poledním klidu – úkolem každého z vedoucích bylo "ostříhat" co nejvíce ovcí, představovanými dětmi celé expedice.
Vyhlašování výsledků předchozí soutěže probíhalo zpočátku zcela hladce. "A první místo obsadil..." Tu však najednou – co se to děje? Ze stroje času se začíná prskat, jiskřit, čmoudit... Profesor zmaten pobíhá okolo stroje a snaží se jej uhasit, leč marně. Na stroji se právě objevila 22 hodina, což je nejvyšší čas se odebrat ke spánku... Někteří méně odolní jedinci reptají (co je to za blbost, čistit si zuby ve tři odpoledne a jít spát), ale stroj času je stroj času a je třeba jej poslouchat na slovo! Profesor celou "noc" za svitu pochodní odstraňuje škody po požáru a pátrá po příčině nastalé chyby. Zdá se, že se mu to celkem daří. Ráno (ti, co nepropojili své osobní chronometry se strojem, na nich našli tři čtvrti na čtyři odpoledne) po rozcvičce opět vyčistit chrup a hurá na snídani. Profesor zdá se nalezl chybu a přesunul nás zpět k vyhlašování výsledků ve stříhání ovcí. "A první místo obsadil..." A je to tu zas! Jiskry, síra, pára... Avšak profesor tentokráte hlavu neztratil a spát nás neposílá, neboť závadu nalezl, ale pochybil tím, že nás přesunul do času před jejím vznikem. Do třetice se tedy vše podařilo a my mohli konečně nerušeně pokračovat v naší cestě.
Velikonoční ostrovy objevil na velikonoční neděli roku 1722 nizozemský admirál J. Roggeveen. Ani v takto odlehlých končinách nezapomněla jeho posádka náležitě oslavit Velikonoce. Vzhledem k tomu, že na palubě se nacházela pouze jediná žena – myčka nádobí a ostřílená mořská vlčice Mary Lu – musela tato nejprve namalovat kraslice všem námořníkům, aby pak oni na oplátku pomlázkami zmalovali jí.
Každá družina má za úkol doplnit sbírky muzea o vlastnoručně malovanou kraslici a upletenou pomlázku. Ještě předtím ráno však po rozluštění šifry zjistí, že na místě zakresleném v mapě skryl velikonoční zajíček mnoho věcí, které se jim k tomu budou hodit.
Jak jest známo, Velikonoční ostrovy prosluly svými sochami Moai neznámé starodávné kultury Aku-Aku. Tajemství, jakým způsobem domorodci těmito obrovskými výtvory po ostrově pohybovali, zůstalo velmi dlouho nevyřešeno. Objevil je až český inženýr Pavel Pavel v 80. letech 20. století. Naše vědecké týmy jednu takovou sochu na výpravě objevili. Ba co víc, pokusili se o její rozpohybování jen pomocí lan – a opravdu se to podařilo. I tady se zvolená metodika lišila oddíl od oddílu – a pro zvýšení zábavy se jal oddíl technického personálu (jež se pojmenoval výstižně Rudé krávy) přesouvat "opravdovou" sochu Moai – našeho kuchaře Ťafarela.
Přestože předešlého večera profesor na Stroji času vytočil bitvu na Vítkově, k té nakonec při rychlém běhu událostí vůbec nedošlo. Dopoledne vyrazily všechny výzkumné týmy na plánovaný výlet do Třeboně, kde jsme navštívili místní zámek a někteří z nás nakoupili i dárečky domů. A protože se udělalo pěkné počasí, na zpáteční cestě jsme se zastavili vykoupat na Vlkovské pískovně.
Po návratu a připravené večeři přišlo ke slíbenému překvapení. Už při návratu nám bylo podezřelé nebývalé hemžení většího počtu lidí, než na které jsme byli zvyklí. A když nám ředitel Sudovljenko při nástupu rozdal svatební oznámení Petry Ludikarové a Martina Donáta (ti samozřejmě vůbec nic netušili), nastalo teprve to pravé pozdvižení.
Během chvilky vzniká na Vávrovce improvizovaná oddávací místnost, děti i dospělí na sebe oblékají ty nejlepší šaty a sobě vyrábějí svatební myrty, pro ženicha a nevěstu je již vše potají připraveno. A tak může přivolaný starosta Pytlák slavnostně uzavřít první vavrovské manželství v dějinách letních táborů. Nu, a pak následuje velká svatební hostina, kapela naladila své nástroje a jedlo se a pilo a hodovalo téměř až do rána...
Novým odvětvím textilní výroby v Anglii po roce 1600 bylo bavlnkářství. Rostoucí zájem o sukna na domácím trhu vedl k tomu, že již před rokem 1600 byly zakládány první manufaktury, které velice usnadnily výrobu. Tak jsme se i my pustili do výroby stavů a z dovezených bavlnek utkali kusy látky. V odpoledním volnu nám dokonce Dony předvedl na stavu svého týmu postup, jaký se před lety skutečně užíval při výrobě bavlněných látek.
Přední státy světa zakládají po celém světě kolonie. Samotná Anglie vytvořila kolonie v severní Americe (první byla Virginie v roce 1627), Africe, na Středním i Dálném východě a především v Indii. Tím získala Anglie největší koloniální panství všech dob. Vědecké týmy vyslané profesorovým Strojem času do Anglie této doby u toho nemohly samozřejmě chybět a též přispěly při budování několika koloniálních osad na americké půdě.
Anglie též vynikala mořeplavbou. Měla malé, rychlé lodě, diky kterým vyhrála řadu bitev. V 16. stol. se začaly stavět mohutné obchodní lodě, které však byly pomalé a těžko ovladatelné. Začal zlatý čas pirátů. Lodě anglických obchodníků byly neustále přepadávány. Mezi piráty proslul zejména Angličan Francis Drake. Ten při putování zajal vedoucí vědeckých týmů a odvlekl je neznámo kam. Zkušení velitelé výprav však za sebou zanechávali stopy a tak družiny mohly sice ne příliš rychle, ale bez větších potíží ztracené členy vypátrat.
Po svačině opět přišel čas na některé zvyky z navštívené země. Tentokráte jsme se inspirovali čajem o páté, five o'clock, a nad otevřenými Timesy debatovali o problémech současného světa – muži o mužských, ženy o ženských... A k večeru přišel na řadu dle tradic slavnostní táborový oheň, jako vždy za zvuků táborové kapely (za poslední léta jde její úroveň docela vzhůru) a příspěvků některých z účastníků expedice. Aplaus sklidilo jako každý rok velmi očekávané sokolské cvičení v podání bratrů Pistulků.
Dnes ráno Vám mrzlo, až praštělo, a tak namísto budíčku (ještě že kytara nezmrzla) tu je pravá zimní koulovačka. Pak rychle umýt, ale pozor na studenou vodu, ať se nevrátíte s angínou! Pluhovací vůz ještě prohrnul ulice, abychom se nemuseli brodit hlubokými závějemi, načež odjel pro zásoby do Veselí nad Lužnicí. (Zapomněl ovšem sundat pluh, zakrývající pěkně chladič vozu – což zjistil, když teplota chladicí kapaliny vzrostla vysoko nad mez obvyklou.)
Po snídani nadešel čas na výrobu ozdob, vánočních dárků a vůbec všeho, co k takovému prosinci a Vánocům patří. Táborová kapela k tomu hraje pravé vánoční hity a my se učíme některé známé i méně známé koledy. Během dopoledne se také mezi dětmi najednou objevil Mikuláš s čertem a andělem. Inu, zlobivci se také našli a jednoho z nich si čert v pytli také odnesl, ale většina dětí je opravdu hodných a patří jim za to malá odměna.
No a aby toho nebylo málo, tak těsně před obědem (jé, vždyť se máme postit! – no jo, co naděláme, zlaté prase asi neuvidíme), tak tedy těsně před obědem tu jsou lyžařské závody. Nejprve slavnostní přehlídka závodníků, oblečených dle nejnovějších módních trendů, a už je možno vyrazit na trať! Dlouho vedl Sudovljenko, avšak nezvládl poslední úsek a tak se přes něj přehnal novomanžel Dony a získal tak zasloužené prvenství.
– No, matko, Mrazíka, to už známe, dej tam Novu, ať se podíváme...
– Ježiš Marjá, zase ta reklama! To už je dneska potřetí, táto, dej tam jedničku! No sláva, Princezna ze mlejna... ale, že jí to sluší, řekni táto!
(Vím, jedno království, zámek nádhernej...)
(Já jsem malej, ale šikovnej...)
...
Směs známých pohádek v podání vedoucích tábora, se určitě moc líbila. I když jsme se nakonec shodli, že venku je to daleko a mnohem lepší než u televize. A tak přišly na řadu závody psích spřežení. Trať nebyla lehká, vždyť někteří psi toho měli plné zuby – zvláště profesionální pes Patrik Lysenko rozdejchával zatížení docela dlouho...
No a po vánoční večeři – jaké jiné, než smaženém kapru – a po zazvonění zvonečku přišlo na řadu konečně to, na co jsme po celý den toužebně čekali. Vánoční stromek, který jsme si sami ozdobili, pod ním spoustu dárků, ještě jednou zazpívali koledy, rozdali každému jeho dárky a byl právě čas na to, abychom se rozloučili a popřáli štěstí v tom dalším roce...
Do jedné z nejstarších civilizací tohoto světa nás stroj času přenesl v tento den. Nejprve v roli malířů jsme měli za úkol zhotovit podobiznu faraóna. Jiná část každé z družin zas měla pro něj zhotovit místo posledního odpočinku – pyramidu adekvátní velikosti. Použitá metodika se jako vždy lišila oddíl od oddílu, a tak během dopoledne vyrostlo v okolním lese pět různých pyramid.
Po obědě se faraón a my s ním účastnili závodu velbloudů na překážkové trati. Lysenko se opět zúčastnil souboje za jeden tým a tentokráte s poněkud lepším výsledkem než při závodu psích spřežení. Hned po vyhlášení výsledků se oddíly vydaly hledat zprávu psanou jak jinak, než v hyeroglyfech, a nakonec i svého faraóna, ukrytého v některé ze soupeřových pyramid. No, měli jsme tentokrát co dělat...
Jelikož noční hray mají na našem táboře dlouhou tradici, nemohli jsme se bez ní obejít ani letos, přestože jsme tu měli výrazný podíl nových a malých účastníků. Proto jsme vybrali patnáct nejodvážnějších a nejstarších, odvezli je vozem se zavázanýma očima mimo známá místa s jediným úkolem – vraťte se v pořádku do tábora. Nutno dodat, že všech pět skupinek si s úkolem poradilo celkem zdatně – pravda, někteří s větším či menším štěstím a také díky tomu, že místo vysazení nebylo příliš daleko od Vávrovky. Zbylá část tábora odešla po svíčkách na druhou Vávrovku, kde na louce zářil nápis předpovídající události následujícího dne – OLYMPIÁDA.
Dopoledne jsme učinili pokus a vyrazili na Vlkov doufajíce, že se nebe vyjasní jako včerejšího dne. Opak však byl pravdou, poté co jsme v Drahově udělali nezbytnou přestávku na vykoupení místního obchodu, protrhlo se nebe a vylilo na nás odpovídající příděl vody. Takže jsme se po vzájemné dohodě obrátili a vydali směr Vávrovka. Ale co to! Vedoucí najednou nějak zpomalují, nohy jim neslouží – či co! Začínající obrna? Děti, rychle na Vávrovku pro pomoc, než vaši vedoucí dočista zemřou! Povedlo se, pomoc je přivolána, za půlhodinku přijíždí "opravdová" sanitka s "opravdovými" lékaři a "opravdovou" první pomocí. Tentokrát přijeli včas a to i díky rychlému pochodu našich dětí!
Odpoledne přichází na řadu, jak ostatně již víte nejen podle roku, ve kterém se nacházíme, pravá řecká olympiáda. Soutěží se v disciplínách obvyklých (šplh, hod diskem) tak i méně obvyklých (přetahování, člunkový běh) a úplně nejneobvyklejších (hod holinkou na cíl). A jak se říká, není důležité zvítězit, ale zúčastnit se a tak u nás vyhráli úplně všichni!
Tajemný mnich v černém hábitu ukazuje družinám cestu k sošce Pallas Athény, bohyně moudrosti. Oddíly mají jediný úkol: zapamatovat si během vymezené chvíle podobu sošky a zhotovit její co nejpřesnější kopii jako muzejní exponát. Výsledky byly překvapující – zhotovené sošky byly opravdu vynikající a Sudovljenko s poradci měl hodně práce s vybíráním té nejlepší!
Po obědě jsme ještě hledali moudra starých řeckých hrdinů , vyrytá do "skal" v okolí Vávrovky. Jenže to už jsme všichni tušili, že se blížíme ke konci expedice – ani profesorův stroj času nemůže čas opravdu zastavit! A tak jsme se ještě jednou vypravili do muzea – sbírek má teď už opravdu hodně, a to především vaší zásluhou!
Sudovljenko v dobrém rozmaru pozval všechnyx účastníky expedice na závěrečnou pouť, na které účastníci mohli utratit své peníze vydělané v průběhu celého tábora. Nejpopulárnější se dle očekávání staly Ťafarelovi "horcí psi" (je zvláštní, že hot dog se takhle u nás nepřekládá...) – zmizeli během dvaceti minut od začátku pouti. Ale i zbylé atrakce nezely prázdnotou. Byly tu profesorovy výlety do kosmu, Lenky věštírna, Bůvolovo stánek s buřty, bezedná studna, různé souteže, odkud se rozhodně s prázdnou neodcházelo – jen aby nás po těch všech čokoládách a bonbóbnech nebolely zuby!
Profesor předešlého dne raději – po všech problémech se Strojem času – už jím netočil, aby nás náhodou nepřenesl někam daleko a my tu nemuseli zůstat dalších čtrnáct dní – i když mnozí takoví odvážlivci se tu našli. My však víme, že dnes je opravdu den loučení. A tak se balí, uklízí, rozdávají se hrnečky, podepisují se deníky...
– MIMOŘÁDNÝ NÁSTUP!!
– Jelikož moderní doba nabízí moderní komunikační prostředky, jako jsou mobilní telefony, tak jsme se právě dozvěděli dozvěděli – že se dnes v noci – Pytlákovi a Martině – narodil Matýsek!!!
– Hurá!!!!!!!!!!
Takže blahopřejeme Pytlákům a už se těšíme, až se tu všichni zase sejdeme. Kdy? Třeba za rok, co říkáte?
Kroniku Expedice Chronos – LPT Vávrovka 2000 napsal Michal Houda-Houdík v roce 2000, za přispění všech vedoucích, instruktorů a personálu ("Rudých krav") tábora: Milana Ťoupala-Suda, Lenky Ťoupalové, Pavla Kuchaře-Ťafarela, Radka Vališe-Valíška, Jardy Včeláka-Ging profesora Čmeldy, Zbyňka Fialy, Honzy Kužela-Kolíka, Jarky Kuželové-Baryka, Patrika Řezáče-ing. Lysenka, Oliny Včelákové-dr. Quinnové, Jardy Nováka-Bůvola, Pavlínky Novákové, Katky Tošenovské-Kačeny, Radky Hejcmanové, Martina Donáta-Donyho, Petry Ludikarové, Petra Pistulky-Pistyho, Lenky Prédové a Veronice Noskové. Palce v zázemí drželi Petr Říha-Pytlák, Martina Říhová-Kido, David Woldřich, Pavla Bílková, Pavla Řezáčová, Lenka Včeláková, Radka Vališová a mnozí další. Všem moc a moc děkujeme.
